Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem se stal obětí exekutorů

 15.11.2012

 
Jak jsem se stal obětí exekutorů
 
 

Najednou se z poslední splátky dluhu kouzlem staly desítky tisíc dluhu.

Nikdy jsem si nemyslel, že se v naší demokratické zemi uprostřed Evropské unie v 21. století může stát, že jeho obyvatelé budou hladovět.

 

 

Jmenuji se David a je mi necelých 33 let. Vždycky jsem se vyhýbal půjčkám, protože vím, že jsou z toho jenom komplikace. Proto se raději budu dívat na starý videorekordér, než abych si na splátky koupil nové DVD. Tímto heslem se snažím řídit, i když to v dnešním světě, kde se na Vás z každého koutu valí nabídky půjček, není vůbec lehké. Tak mě to učil táta, který bohužel, už není mezi námi.

Za celý život jsem si vzal jedinou půjčku a to v roce 2005, kdy jsme si našli s přítelkyní větší podnájem, protože se nám měla narodit dcera a potřeboval jsem zaplatit kauci, 

Kde na to má obyčejný pracující vzít? Majitel bytu po mě chtěl patnáct tisíc, tak jsem zašel na poštu a vyřídil si u Homecreditu půjčku. Všechno jsem řádně platil, nechal jsem si na účtu automaticky strhávat peníze až do konce doby splácení, takže jsem tomu nemusel věnovat pozornost.

Nějakým způsobem však došlo k tomu, že poslední splátka nebyla splacena. Homecredit mě obesílal upomínkami, ale na adresu trvalého pobytu, což je na Městském úřadě.

Proč mám bydliště na MÚ? Víte, když bydlíte po podnájmech, nikdo Vás k trvalému pobytu nepřihlásí, to by byl hlupák.

Jelikož selhalo kontaktování ze strany Homecreditu, přistoupili k exekučnímu vymáhání. A najednou se z poslední splátky dluhu kouzlem staly desítky tisíc dluhu.

Sáhli mi na plat a vzali si, co museli. Měsíčně mi strhávali z platu různé částky a pak to ustalo.

Byly to těžké časy, protože se nám zrovna narodila holka, ale s pomocí rodiny jsme to přečkali a s vědomím toho, že už jsem bez dluhů, se mi zase žilo lépe.

Mezitím jsme se opět přestěhovali. Oba s přítelkyní pracujeme rukama a stačí nám to jen tak tak na pokrytí nájmu a nákladů na to nejlevnější jídlo a drogérii. Snažím se ušetřit tím, že každý den jezdím do práce osm kilometrů na kole a to za každého počasí, za sluníčka, deště nebo sněhu, prostě musím.

A samozřejmě, ať jsem zdravý nebo nemocný, protože si nemůžu dovolit marodit. Někdy přemýšlím nad tím, jestli má vůbec cenu chodit do práce. Mohl bych sedět doma na zadku a být na tom jen o něco hůř.

Ale sociálka by mému dítěti aspoň proplácela školy v přírodě a výlety, na což nyní nemám. Není to paradox? Pracující člověk si nemůže dovolit to, co nepracující...

Byli jsme se zeptat na sociálce, zda by nám něco nepřispěli, ale prý máme pro tři osoby dost.

Bylo to před třemi lety, kdy přítelkyně přišla o práci a já bral deset a půl tisíce čistého.

Říkám jí, že jen nájem je osm tisíc a školka tisíc korun. Nikdo se se mnou nebavil.

Když pracujete, nic nedostanete.

Nikdy jsem si nemyslel, že se v naší demokratické zemi uprostřed Evropské unie v 21. století může stát, že jeho obyvatelé budou hladovět.

Naučil jsem se žít s tím, že nevím, co bude příští den. Nikdy jsem však nepřestal pracovat. Naštěstí jsem občas v práci narazil na klubko kabelů nebo kousek jiného kovu a nosil nepravidelně domů nějaký peníz. Přítelkyně začala uklízet, byla to dřina za čtyřicet korun na hodinu, ale každá koruna dobrá. Hlavně - dostávala peníze jednou týdně na ruku. A když peníze nebyly, tak jsem poslal holky k příbuzným, aby se najedli. Já jsem raději hladověl, než abych se takto ponížil. Hlavně, že byl zaplacený nájem. Ale i tyhle těžké chvíle jsme překonali. Přítelkyně si před měsícem našla lepší práci za lepší peníze, já si našel stejnou práci, ale také za lepší peníze, takže od příštího měsíce bychom měli dát dohromady 24.000,- Kč, což pro nás představuje úplně pohádkové peníze. Když už to ale začalo vypadat dobře, dostali jsme další osudovou facku. „Nic takového nebude,“ vzkázal nám osud. V měsíci listopadu jsme čekali první peníze za půl měsíce práce přítelkyně a mojí výplatu. Nejdřív stávkoval bankomat, tak jsme zašli na poštu, aby nám řekli, co se děje. Posílali nás od čerta k ďáblu, z pošty do banky, z banky na finančák, nikde nám nechtěli říct nic konkrétního, jen to, že máme asi exekučně zablokovaný účet. Byla to studená sprcha. Nevzpomínám si, že bych někde dlužil...

Zjistil jsem si tel. číslo na exekutorku z opačného koutu republiky, která by měla mít můj případ na starosti. Pověděl jsem jí, zda by mi řekla o co jde, protože si nepamatuji, že bych měl nějaký dluh a ona mě sesmahla slovy, že si za to můžu sám, mám si přebírat poštu na adrese mého trvalého bydliště.

Dlužím prý společnosti Homecredit a požadují po mě částku 33.873,- Kč.

COŽE? Na dotaz, co bude dál mi odpověděla, že veškeré písemnosti mi byly doručeny a je můj problém, že jsem si je nevyzvedl. Dlužím peníze a musím je zaplatit. Říkal jsem jí, že si toho nejsem vědom, ale potřebuju vědět, co mám teď dělat dál, může to být omyl, že se to může stát každému, třeba i jí.

Odsekla mi, že jí se to stát nemůže a praštila mi telefonem. Byl jsem si jistý, že jsem se stal obětí podvodu, ale pro jistotu jsem druhý den ještě zkusil zavolat té arogantní exekutorce znovu. Tentokrát už byla sdílnější.

A já valil bulvy! Jak jsem již uvedl, před pěti lety mi exekučně strhávali z platu kvůli nezaplacené poslední splátce u společnosti Homecredit.

Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu si nestrhli posledních 2.139,- Kč. Dnes mi už nikdo nedokáže vysvětlit proč. Každopádně se tím roztočil znovu celý kolotoč.

Obesílání na adresu trvalého bydliště na úřadě a přistoupení k exekučnímu řízení. A tak musím za něčí chybu platit dvakrát. To si někdo pěkně namastil kapsu.

Proč by si měli strhnout všechno, něco si nechají na příště a výdělek se zdvojnásobí!

Homecredit dostal svoje, plus nějaký úrok a smluvní pokutu. Pak náklady soudního řízení, náklady na exekuční řízení a hned tu máme ze dvou tisíc pěkných 33.139,- Kč. Opět.

Je to vůbec možné? Ano, v naší zemi, která je zaprodaná finančním spekulantům je to možné a dokonce běžné. Poctivě pracující lidé jsou zotročováni a pod tíhou dluhů žijí za hranicí bídy.

Kdyby to viděl můj otec, tak by řekl: „Vidíš, můžeš si za to sám. Říkal jsem ti, aby sis nedělal dluhy!“ Měl pravdu. Jedna blbá půjčka může člověku zničit život. A to znám lidi, co jich mají třeba deset. Jak to dělají?

A tak to začíná celé zase nanovo. Měsíc listopad budeme jíst po známých a modlit se, aby nás nevyhodil majitel z bytu, protože tentokrát nemáme ani na zaplacení nájmu. Přítelkyně nemá ani na cesty do práce a na školku pro Karolínku, takže to vypadá, že bude doma.

Sen o dvou platech se rozplynul. Od příštího měsíce mi poběží další exekuce z platu. Tak mi otče poraď, co mám teď dělat?! Vzít si půjčku od nebankovních společností? Nakrmit jejich nenasytná břicha neskutečnými úroky? Mlčí. Mám jinou možnost, než opět porušit tvoje pravidlo?

Možná bych se měl nějak právně bránit, ale copak na to mám peníze? Už na to nemám ani vůli. Nechci. Myslím, že to mají stejně všechno právně ošetřené. Akorát by ze mě udělali blbce. Zoufalost a zklamání. Jak může vůbec stát dopustit, aby nějaké, většinou zahraniční společnosti zotročovaly jeho obyvatele.

Jakto, že mají větší práva, než my? Komu stát vlastně slouží? Proč jsou pro něj přednější neživé, uměle vytvořené paskvily a ne poctivě pracující, žijící občan? Kam jsme se to dostali, lidi... je mi do breku.

Chci jen svobodně žít, ale ustřihli mi křídla. Můj potenciál vyprchá. Pocházím z velmi chudých poměrů a jsem nenáročný a skromný. Chci pracovat, bydlet a vychovávat dítě. Někdo mi ale stále hází klacky pod nohy a státu to očividně nevadí. Naši představitelé by mi řekli asi to samé, jako ta arogantní exekutorka: „Můžete si za to sám, nám se to stát nemůže!“

PS: Někdo si může říkat, že na jídlo nemám, ale internet si platím. Tak to vás musím zklamat. Internet nemám, ani mu moc nehovím, nejsem technický typ. Tento článek pro mě upravil a následně zveřejnil můj švagr. Buďte s pozdravem!

 

A takových příběhů je dnes již milion !!!

http://www.antiexekuce.estranky.cz

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA