Jdi na obsah Jdi na menu
 


Praktické důsledky zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky zejména z pohledu promlčení

Tato problematika nabývá na aktuálnosti v souvislosti s uveřejněním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále také jako „NS“) ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 9/2013, v důsledku čehož lze očekávat zvýšení počtu případů, kdy bude docházet k zastavování exekucí.

Podle právní věty předmětného rozhodnutí „Byl-li rozhodce určen odkazem na ,rozhodčí řád’ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.[1]

 

V roce 2009 se však názory jednotlivých soud(c)ů začaly lišit. Nejvyšší soud[4] vyslovil názor, že pokud byl sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla, pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. Průlomovým rozhodnutím se pak jeví usnesení Vrchního soudu v Praze,[5] podle kterého je neplatná dle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“ nebo „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“) pro obcházení zákona taková rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsob vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení.

Definitivně tento rozpor, zdá se, vyřešil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,[6] když se odchýlil od dřívějšího názoru Nejvyššího soudu[7] a rozhodl, že neplatná je podle § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. pro rozpor se zákonem taková rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.[8] Názor, k němuž se Nejvyšší soud přiklonil, nepřímo pro spotřebitelské vztahy potvrdil i Ústavní soud.[9]

Lze tedy shrnout, že soudní praxe se přiklonila k závěru, že předmětné rozhodčí doložky jsou považovány za neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Je však nutno si uvědomit, že než byla tato různorodost v názorech soudů snad již definitivně odstraněna, uběhlo několik let. Za tuto dobu mnoho věřitelů, kteří uzavírali rozhodčí doložky s přesvědčením, že jsou platné (a rovněž v souladu s tehdejší judikaturou), v mezidobí docílili vydání rozhodčího nálezu a podali návrh na nařízení exekuce, aby se následně dozvěděli, že jejich rozhodčí doložky jsou považovány po odklonu od dosavadní soudní praxe za neplatné. Jak se s takovou situaci vyrovnávaly exekuční soudy?

2. Vývoj názoru soudů na zastavování (nenařizování) exekucí pro neplatnost rozhodčí doložky a na (ne)existenci pravomoci rozhodce.

Z počátku soudní praxe[10] zastávala stanovisko, že zjistí-li (exekuční) soud, že rozhodnutí vydal orgán, který nebyl oprávněn rozhodovat o otázce pojaté do rozhodnutí, návrh na nařízení jeho výkonu zamítne – to však pouze za situace, kdy nebyla rozhodčí smlouva vůbec uzavřena. Nejvyšší soud v této souvislosti zastával názor, že jiná situace by nastala tehdy, pokud by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla a obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Následně se však v praxi Ústavního soudu objevil názor, že není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování[11] nebo že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení.[12]

Situaci opět vyřešil až velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu[13] (právní věta viz úvod tohoto článku), a to tak, že se znovu odchýlil od dřívější judikatury NS.[14]

Zabývejme se nyní tím, jaký dopad mají uvedené zásadní změny v judikatuře na postavení věřitelů v procesu vymáhání jejich pohledávek a nakolik byla těmito změnami narušena jejich právní jistota a legitimní očekávání.

Složitá situace věřitelů

S ohledem na výše uvedenou judikaturu lze v současné době stěží polemizovat s tím, že rozhodčí doložky, které trpí uvedenou vadou ohledně určení osoby rozhodce, případně způsobu jeho určení, budou nadále posuzovány jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Rovněž bude pravděpodobně docházet k zastavování exekucí (zamítání návrhů na nařízení exekuce) z důvodu neplatnosti těchto rozhodčích doložek.

Co si tedy v této neutěšené situaci mají počít věřitelé, kteří se v důsledku aplikace uvedených rozhodnutí ocitnou znovu na počátku procesu vymáhání pohledávky? Tito věřitelé se přitom (na rozdíl od dlužníků) nedopustili žádného protiprávního jednání. Věřitelé totiž uzavřeli s dlužníkem rozhodčí smlouvu (doložku), která v dané době byla obvyklá a aprobovaná soudní praxí, a to až na úrovni Nejvyššího soudu[15]a Ústavního soudu[16] a svoji pohledávku následně vymáhali standardním způsobem v rozhodčím řízení a exekučním řízení. Většina těchto věřitelů se tedy o svoji pohledávku pečlivě starala, uplatila ji bezodkladně u příslušného orgánu a v jejím vymáhání řádně pokračovala. Ti šťastnější z nich svoji pohledávku rovněž bez problémů vymohli, ti méně šťastní po několika letech řádného vymáhání pohledávky v důsledku opakovaného odklonu rozhodovací praxe na úrovni Nejvyššího soudu[17] neuspěli a jsou nuceni řešit otázku, zda na další vymáhání pohledávky rezignovat, či zda celý proces vymáhání absolvují znovu v soudním řízení. V souvislosti s tímto rozhodnutím se jeví jako zásadní analýza rizik spojených s opětovným uplatněním nároku, a to nejen v rovině ekonomické (opětovné vynaložení nákladů na vymáhání, snížená dobytnost v důsledku stáří pohledávky), ale i v rovině právní, a to především z pohledu případného promlčení pohledávky, pokud již uplynula zákonná promlčecí doba.

Klíčová je tedy otázka, zda mohlo k promlčení pohledávky věřitele vůbec dojít v situaci, kdy ten před uplynutím promlčecí doby uplatnil svou pohledávku v rozhodčím řízení (byť na základě rozhodčí doložky, která je po změně soudní judikatury považována za neplatnou), v tomto řízení řádně pokračoval, pohledávku následně bezodkladně uplatnil v exekučním řízení, které však bylo (opět v důsledku odklonu od dřívější judikatury) zastaveno, a to již po uplynutí zákonné promlčecí doby. Jinými slovy tato otázka zní, zda uplatněním nároku v rozhodčím a exekučním řízení došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Související otázkou je, zda v případě, pokud k promlčení pohledávky skutečně došlo (tedy pokud by promlčecí doba nepřestala běžet), se lze námitce promlčení, vznesené dlužníkem v následném soudním řízení, v němž se bude věřitel opět domáhat svého nároku, účinně bránit.

Zabývejme se nejdříve tím, zda k promlčení pohledávky vůbec za dané situace mohlo dojít. V obecné rovině platí, že uplatněním práva v příslušném řízení (např. soudním či rozhodčím) dochází ke stavení běhu promlčecí doby. Dle ustanovení § 14 odst. 1 ZRŘ se rozhodčí řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2 daného ustanovení. Podání žaloby má dle citovaného ustanovení tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.

Nabízí se tedy závěr, že bez ohledu na (ne)platnost rozhodčí doložky došlo podáním rozhodčí žaloby k řádnému zahájení rozhodčího řízení s týmiž účinky, jako by byla podána žaloba u soudu. Takto zahájené rozhodčí řízení pak dle zákonem stanovených (případně sjednaných) pravidel probíhá a v určité fázi musí zákonem předpokládaným způsobem také skončit. Dle ustanovení § 23 ZRŘ platí,[18] že rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu, nebo b) doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; (…).

Pokud však následně po vydání rozhodčího nálezu a v souvislosti s jeho výkonem exekuční soud konstatuje nevykonatelnost rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí doložky a pro nedostatek pravomoci rozhodce k jeho vydání, je nutno přijmout závěr, že rozhodčí nález vydaný na základě takovéto neplatné rozhodčí doložky, a tedy při nedostatku pravomoci rozhodce, je rozhodnutím nicotným, tedy nulitním, tzv. paaktem. Na takovéto rozhodnutí se hledí, jakoby nikdy nebylo vydáno a nemůže tak vyvolat žádné právní účinky, což ovšem neznamená, že ani rozhodčí žaloba žádné právní účinky nemá.

Takovým rozhodnutím, na něž se hledí jako by nebylo vydáno, nemůže být rozhodčí řízení skončeno, rozhodčí řízení tedy nadále probíhá (protože beze sporu bylo zahájeno zákonem předepsaným způsobem) a je nutno ukončit jej některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 23 ZRŘ. Je zřejmé, že právní mocí rozhodčího nálezu rozhodčí řízení již skončit nemůže, v úvahu tedy přichází jedině postup dle ust. § 23 písm. b) ZRŘ, tedy doručením usnesení v těch případech, kdy se rozhodčí nález nevydává. Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na zahájení rozhodčího řízení, přichází do úvahy vydání usnesení, kterým bude vysloven nedostatek pravomoci rozhodce dle ustanovení § 15 ZRŘ. Kromě toho, že vydáním tohoto usnesení by rozhodčí řízení skončilo zákonem předepsaným způsobem, může být vydání zmiňovaného usnesení spojeno s dalšími významnými právními účinky, předpokládanými ustanovením § 16 ZRŘ.

K § 16 ZRŘ

Dle ust. § 16 ZRŘ[19] platí, že uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc (nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu) a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány.

Lze tedy na základě výše uvedeného dojít k jednoznačnému závěru, že pokud exekuční soud konstatuje nevykonatelnost rozhodčího nálezu v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky (rozhodčí nález je tedy třeba považovat za nicotný), a následně by rozhodčí řízení bylo skončeno doručením usnesení rozhodce o nedostatku jeho pravomoci, má věřitel možnost dle ust. § 16 ZRŘ podat v 30denní lhůtě ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci, žalobu, kterou uplatní předmětnou pohledávku v soudním řízení, a to bez rizika, že dlužník uspěje s případnou námitkou promlčení? Bohužel ani odpověď na tuto otázku není jednoznačná a při jejím řešení je nutno se zabývat i povahou právního vztahu, na němž je pohledávka založena, konkrétně zda se jedná o vztah občanskoprávní či obchodní.

V této souvislosti je nezbytné poukázat na rozdílnost relevantní úpravy promlčecí doby dle občanského zákoníku a dle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen jako „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, k jakému období se vztahují pohledávky, které jsou předmětem tohoto článku, je zapotřebí aplikovat právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013.

Dle ustanovení § 112 občanského zákoníku „uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.“

Dle ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku „promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.“

Ohledně občanskoprávního vztahu právní úprava na první pohled nevzbuzuje zásadní pochybnosti, že vzhledem k tomu, že podání rozhodčí žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla podána žaloba u soudu, dochází doručením žaloby rozhodci ke stavení běhu promlčecí doby, nehledě na to, zda byla rozhodčí doložka sjednána platně či neplatně (dokonce i bez ohledu na to, zda byla vůbec sjednána), a to tedy i v situaci, kdy je rozhodčí nález nutno považovat za nicotný. Pochybnost může vzbuzovat, že podle citovaného § 112 občanského zákoníku dochází ke stavení běhu promlčecí doby uplatněním práva u příslušného orgánu, nabízí se tedy otázka, zda v případě neplatnosti či dokonce absence rozhodčí doložky lze rozhodčí orgán považovat za „příslušný“. Kloníme se k názoru, že i pokud dojde k uplatnění práva v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky či v situaci, kdy rozhodčí doložka vůbec nebyla sjednána, mohou nastoupit účinky § 16 ZRŘ, neboť v případě opačného výkladu by ustanovení § 16 ZRŘ pozbylo smyslu.

U vztahů obchodních je situace komplikovanější. Podle ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. totiž promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy. Znamená to tedy, že pokud je rozhodčí doložka neplatná, tento účinek nenastupuje? Lze jen spekulovat o tom, zda zákonodárce skutečně zamýšlel (hluboko před vyvstáním problémů s platností rozhodčích doložek) uvedením adjektiva „platné“ do textu citovaného ustanovení takový účinek, že podáním rozhodčí žaloby na základě platné rozhodčí doložky promlčecí doba běžet přestává, zatímco podáním rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky nikoli.

Domníváme se, že nelze připustit takový výklad, který by připouštěl různé (protichůdné) právní účinky v závislosti na tom, zda rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě platné nebo neplatné rozhodčí smlouvy. Takový výklad by byl za daných okolností (při opakovaném odklonu od dosavadní soudní praxe) nepřiměřeně tvrdý. Jakoukoliv logiku by pak postrádalo, že v případě zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí doložky v řízení o zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 ZRŘ by postupem dle § 16 ZRŘ zůstaly účinky podané žaloby zachovány, zatímco v případě skončení rozhodčího řízení v důsledku vyslovení nepravomoci rozhodce by ve stejné situaci tyto účinky nenastaly. Dále lze obdobně jako u občanskoprávních vztahů konstatovat, že přistoupením na opačný výklad by ust. § 16 ZRŘ pozbylo smyslu, navíc by se v takovém případě nabízela úvaha o možnosti aplikace ust. § 405 obchodního zákoníku.[20]

Dalším zásadním argumentem na podporu výše uvedených závěrů (bez ohledu na to, zda se jedná o vztah občanskoprávní či obchodní) je také povaha vztahu ustanovení § 14 odst. 1 a § 16 ZRŘ k citované občanskoprávní a obchodněprávní úpravě. Logickým závěrem je, že ustanovení § 14 odst. 1 a § 16 ZRŘ jsou ustanoveními speciálními k § 112 obč. zák. č. 40/1964 Sb. i k § 403 odst. 1 obch. zák. Tento závěr je podpořen i v odborné literatuře.[21] Ustanovení § 14 odst. 1 a § 16 ZRŘ se tedy použijí přednostně a důsledkem jejich aplikace je zachování účinků podané žaloby. Ke stejnému závěru lze dojít i aplikací pravidla lex posterior derogat legi priori, neboť citovaná úprava obsažená v ZRŘ je oproti uvedené občanskoprávní a obchodněprávní úpravě pozdější. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu novější, tedy ZRŘ.

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že postup podle § 16 ZRŘ nabízí věřitelům reálné východisko z popsané situace. Zabývejme se pro úplnost dále tím, zda existuje rovněž jiné východisko.

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy

Vzhledem k okolnostem posuzované situace, kdy věřitelé neporušili žádnou právní povinnost, svůj nárok včas uplatnili v rozhodčím řízení v souladu s obvyklou a soudy tehdy aprobovanou praxí, ve vymáhání řádně pokračovali a jejich postup byl důsledkem porušení právních povinností ze strany dlužníka, se nabízí úvaha, zda se lze případné námitce promlčení vznesené dlužníkem v navazujícím soudním řízení bránit tvrzením, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

Ustálená judikatura[22] dospívá k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči jemuž by za takové situace účinky námitky promlčení v podobě oslabení jeho nároku byly nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Judikatura NS i ÚS vychází z toho, že námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy ve dvou případech, a to v případě úmyslu poškodit či znevýhodnit věřitele a v případě, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům, projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

Je tedy zřejmé, že existují situace, kdy (byť výjimečně) je nutno vznesenou námitku promlčení posoudit jako v rozporu s dobrými mravy. Jsme toho názoru, že s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry se v posuzovaném případě jedná o situaci, kdy je zcela na místě tento postup uplatnit. Je totiž nepochybné, že se věřitel choval tak, že uplynutí promlčecí doby nezavinil, a případná nevymahatelnost jeho pohledávky v důsledku uplatněné námitky promlčení by pro něho byla nepřiměřeně tvrdým postihem, který vede k nepřijatelným důsledkům ve vztahu mezi účastníky (došlo by k poskytnutí nepatřičné ochrany účastníkovi, který se choval protiprávně na úkor účastníka, který právní předpisy neporušil).

K obdobnému závěru dospěl Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí,[23] v němž shledal uplatněnou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.[24] Bohužel Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se s uvedeným názorem Krajského soudu v Hradci Králové neztotožnil a ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2013 uvedl s odkazem na rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2905/99 ze dne 28. 11. 2001, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“25[25]

S posledně citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nelze souhlasit, a to hned z několika důvodů. Především je zapotřebí uvést, že Vrchním soudem v Praze citované rozhodnutí NS reagovalo na názor odvolacího soudu, že zákon neumožňuje soudu, aby hodnotil, za jakých okolností byla námitka promlčení vznesena, s čímž se dovolací soud z pochopitelných důvodů neztotožnil. Za zásadní pochybení Vrchního soudu v Praze však považujeme skutečnost, že uvedená argumentace je vytržena z kontextu a Vrchním soudem prezentována tak, jakoby se jednalo o jediný případ, kdy může být námitka promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (viz argumentace „pouze tehdy“). Nic takového však z předmětného rozhodnutí NS nevyplývá, navíc by takovýto výklad byl zcela v rozporu s další (již konstantní) judikaturou NS, týkající se problematiky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je tedy dle našeho názoru rozhodnutím, které ve svém odůvodnění obsahuje nepřiměřeně restriktivní výklad, zavádějícím způsobem zobecňuje závěry Nejvyššího soudu a nerespektuje další konstantní judikaturu Nejvyššího soudu.

Závěr

Lze tedy shrnout, že věřitelé, kteří se dostali do situace, že jejich návrh na nařízení exekuce podaný na základě vydaného rozhodčího nálezu byl zamítnut, případně již nařízená exekuce byla zastavena pro neplatnost rozhodčí doložky a tedy nedostatek pravomoci rozhodce pro vydání rozhodčího nálezu, mají dvě možnosti, jak se bránit případné námitce promlčení jejich nároku vznesené dlužníkem v následném soudním řízení.

První možností je dosáhnout toho, aby rozhodčí řízení bylo zákonným způsobem ukončeno tím, že rozhodce vysloví nedostatek své pravomoci, a věřitel následně postupuje podle § 16 ZRŘ, tedy podá žalobu k soudu v zákonné 30denní lhůtě. Proti případné námitce promlčení se pak věřitel může bránit argumentací, že podáním rozhodčí žaloby bylo rozhodčí řízení zákonem předepsaným způsobem zahájeno, vydáním (doručením) rozhodčího nálezu však nemohlo z důvodu jeho nicotnosti skončit a musí být tedy ukončeno jiným (zákonným) způsobem, čehož lze docílit i tím, že rozhodce vysloví nedostatek své pravomoci (rozhodci je totiž v daném okamžiku již známo, že nemá pravomoc rozhodnout spor). Pokud následně věřitel uplatní v souladu s § 16 ZRŘ svůj nárok u soudu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, což znamená, že nelze úspěšně uplatnit námitku promlčení.

Druhou možností je postup, kdy se věřitel v soudním řízení dovolá rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy s tvrzením, že její uplatnění je zneužitím práva ze strany dlužníka na úkor věřitele, který žádnou právní povinnost neporušil, marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a připuštění námitky promlčení by bylo vůči věřiteli nepřiměřeně tvrdým postihem.

Pokud by věřiteli v popsaném případě nebyla poskytnuta jedním či druhým způsobem právní ochrana v situaci, kdy uplatnil svou pohledávku způsobem, který byl v dané době nejen obvyklý, ale i zcela v souladu s tehdy konstantní judikaturou na úrovni NS a ÚS, pak se nabízí úvaha o tom, že stát bude muset přijmout odpovědnost za škodu vzniklou účastníkům řízení v důsledku zásadních změn rozhodovací praxe při výkonu soudcovské moci, a to zejména za situace, kdy tyto změny nemají pouze účinky do budoucna, ale dopadají i na právní vztahy vzniklé před změnou judikatury.

Autoři tohoto článku věří, že se prosadí takový postup, kterým budou respektována základní práva účastníka řízení na legitimní očekávání a princip právní jistoty v souladu s bohatou judikaturou ÚS. Ústavní soud rovněž mimo jiné konstatoval,26[26] že by bylo příliš tvrdé trvat na tom, aby účastníci řízení odhadli budoucí vývoj judikatury, který doznal významné změny v nazírání na posuzovanou otázku, jinak by soud, resp. stát, kladl na účastníky nepřiměřené nároky, pokud by od nich požadoval tak vysokou míru predikce soudní judikatury. Dle názoru ÚS totiž nelze od účastníků řízení očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškeré další procesní úkony.

Je tak nutno přijmout závěr, že pokud v době učinění určitého právního úkonu judikatura zastávala určitý výklad práva a následně, v době rozhodování o tomto úkonu, již preferovala výklad opačný, je nezbytné ochránit účastníky řízení a upřednostnit výklad korespondující s judikatorními závěry platnými v době, kdy byl právní úkon učiněn.

 

Prvý autor je advokát v Brně, druhá autorka je jeho advokátní koncipientkou.

 
 

Náhledy fotografií ze složky justiční mafie

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA